Zaslechla jsem část rozhovoru o tom, jak je důležité je být „sám sebou“.  Když jste „sami sebou“, jste v proudu. Ano, s tímto souhlasím. Avšak, co je to být sám sebou? Další část o tomto tématu se vedla směrem, že sami sebou jste třeba ve chvíli,  kdy jste sami doma. Kdy nic nehrajete, kde se chováte přirozeně,  kdy nemáte žádnou masku na obličeji. Je tedy člověk, který doma sám prožívá svou depresi, nenávist či nazlobení se na někoho,  na koho venku nasazuje masku úsměvu, bytost, která je skutečně „sama sebou“? Já vím, že v takovém případě a mnoha jiných odstínech podobných případů  jsou tito jedinci velmi vzdáleni od místa, které můžeme nazvat „být sám sebou“.…

Když děti navštěvují školu, jsou velmi záhy učeni o hmotě, jež je obklopuje,  jak ji mají škatulkovat, co o ní mohou předpokládat, jaké má vlastnosti  a kam až se může přeměňovat.  Že jisté věci jsou živé a jiné neživé. Ze školy si tak lidé odnáší určené představy o světě, který je obklopuje,  a tento systém myšlení se velmi intenzivně podílí na tom,  co lidé budou ve svém životě věřit  a co budou na základě tohoto přesvědčení prožívat. Dá se říci, že školní systém velmi intenzivně prohloubí jakýsi druh víry,  podle které pak většina lidí žije.  Víra u každého člověka ovlivňuje způsob jeho vnímání  a tento specifický způsob vnímání poté formuje…

Sebeláska má mnoho forem a úrovní. Pro někoho je pokrok to, že přestane ze svého těla dělat odpadkový koš. Pro jiného je to, že si uvědomí, že je hoden mnohem většího bohatství  a ctí myšlenku, že jej má a vezme si toto vrozené právo pro sebe. Pro další je posun v tom, že se dokáží láskyplně na sebe dívat do zrcadla,  ocenit své schopnosti, vše, co doposud dokázali. Pro jiné je formou sebelásky uzdravení, kterého dosáhli ze svého nitra. Pro jiné jedince je pokrok, když si uvědomí, že nemusí nikomu sloužit,  a že jsou plnohodnotní a mají právo být sami pro sebe. Existuje mnoho různých forem sebelásky,  které jsou pokaždé jistým…