KDE MÁTE HLAVU?
Zatímco kráčíte,
soustřeďte pozornost na horní část svého těla – hlavu a krk.
Představte si, že vaše hlava balancuje na pohyblivém otáčivém středu
na konci vaší páteře. Nechte ji na tomto místě poskakovat sem a tam.
Nyní si představte, že se vaše tělo začíná pomalu zvedat.
Ještě pořád je na zemi, ale prodlužuje se krk.
Hlava se volně vznáší dva metry nad tělem.
Chvíli kráčejte s dvoumetrovým krkem,
jehož konec je korunován dobře vyváženou hlavou.
Jaký je to pocit?
Pak dovolte, aby se váš krk natáhl ještě dál,
až dokud se hlava nevznáší tři metry nad tělem.
Další část vašeho těla se pohybuje bez námahy a uvolněně.
Vnímáte, jak se cítí vaše hlava v třímetrové výšce.
Když dělám toto cvičení já, cítím se velmi uvolněně, velmi otevřeně,
vysoko nad tím, co mě obvykle tíží.
Nyní si uvědomte polohu vašeho těla a očí.
Jako hrot oštěpu našeho navigačního systému nám oči ukazují, kde máme hlavu.
Tato vnitřní orientace začíná od našich pocitů a postojů
a projevuje se v našem držení těla a pohledu.
Často vidíme lidi, kteří jdou s pohledem upřeným do země
a hlavou nakloněnou dopředu.
Je-li tělo předkloněno, omezuje dech v krku.
Všimli jste si už, že se sklopeným zrakem se hůř mluví?
Jakmile se hlava zvedne, krk se otevře a dech může volně proudit.
Kráčíte dál, lehce dýcháte a přijímáte tak ze života víc.
Důležité je i to,
abyste při chůzi nechali své nohy dívat se za vás, když jdete.
Nedívejte se dolů, nechte své nohy, aby vybraly tu nejlepší cestu!
Nejde přitom o pouhou tělesnou změnu.
Jak se bude měnit tělo,
bude se transformovat i váš pohled na sebe sama
ve vztahu k světu kolem vás.
Chůze se změněným držením těla může vyvolat pocity,
které byly při starém postoji „schované“.
Uvědomte si, jaké to je,
když kráčíte se zvednutou hlavou, a co cítíte,
když ji necháte spadnout do staré polohy.
Je rozdíl zřetelný?
Zdá se vám, že neklid a obavy slábnou, máte-li hlavu zvednutou?
Držte úroveň pohledu při chůzi rovnoběžně s podlahou – nedívejte se na zem,
abyste si ověřili cestu!
Zvedněte zrak a dívejte se přímo.
Je-li chodník skutečně nerovný,
vyhledejte si ohnisko pohledu asi dva metry před sebou,
ne přímo pod vašima nohama.
Buďte uvolnění, dýchejte, praktikujte dívání se volným zaostřením
a uvidíte všechno, co je třeba.
Uvědomte si, jak se změní váš pohled na život,
jakmile znovu sklopíte zrak.
Když se cítíte malí, bezmocní a rozzlobení,
pak si vzpomeňte,
jak pozvednutí očí rozzáří váš pohled
a uvolní vše pocity stísněnosti.
Ukázka je z knihy: DOBRÝ ZRAK BEZ BRÝLÍ – Jacob Liberman
Fotografie: Maia Špačková
4 komentářů
Maia
A teď k jednomu postřehu,
který mi okamžitě přišel
ohledně držení hlavy,
těchto výše popsaných souvislostí
a doby chytrých telefonů.
Kolik lidí kráčí se sklopenou hlavou
a zrakem tak,
aby blokovalo svůj dech, své správné vidění světa,
své dobré pocity?
Tato pozice, kterou mnozí drží (spíše většina),
když koukají do displeje svého telefonu,
v nich tvoří pocity malosti, bezmoci a rozjitřených emocí.
Pak, někdo vystřelí mezi lidstvo falešnou plandémii
a lidé, ze svého pocitu bezmoci,
naskočí na udičku.
Ze svého pocitu bezmoci,
nesebevědomí, malosti,
křičí na druhé, označují je, zakazují jim pohyb
a chtějí je odstranit ze svého života,
jen aby měli falešný pocit, že jsou ochráněni z venčí,
když cítí, že sami nemají tu moc.
Ta entita, která toto vymyslela,
má do jisté míry určitou formu geniality.
Zajímavé je i to,
že nejvíce na špek plandémie skočili lidé
z tzv. západního vyspělého světa,
zatím co lidé např. v Africe,
a v jiných zemích, kde nejsou tak masově připojeni
na tzv. chytré telefony,
nenaskočili na falešnou hru tak masově
a dost se i tomu Evropskému a Americkému šílenství
smály.
Smály se covidu, smály se trapnosti roušek,
smáli se tomu, jak se v Evropě a USA dobrovolně lidé
nechali obírat o svou svobodu.
Také si všimněte,
že na rozdíl od tzv. vyspělých zemí,
mají např. lidé z Afriky mnohem lepší držení těla.
Alespoň do určitého věku.
V tzv. západních zemích
mají hlavu dopředu již děti školního věku.
Gabriel
Také si vzpomenete na ten rodičovský požadavek ?
„Dívej se na cestu !“
Ani netušili, jak moc je to vlastně hloupý požadavek, pramenící ze strachu,
že zakopmnete, natlučete si, poškodíte či ušpiníte si oblečení.
Kráčejme tedy s hlavou vztyčenou a nechme takto kráčet i naše děti,
odpojené od „reality“ – tedy vlastně správně připojené do Přítomnosti,
do svého Zdroje.
Libor
Skvělý článek. A k tomu „dívání se nohama“ – něco podobného jsem kdysi viděl u naší kočky. Šla po trávě, zrak upřený dopředu, nešlápla na jedinou sedmikrásku, kterou měla v cestě. A bylo jich tam docela hodně. Díky Maio za připomenutí 🙂
Maia
Libore
to je hodně hezké s tou kočkou. 🙂 🙂
Na to se u rodičů zaměřím. 😉
Kočky jsou velmi zajímavá inspirující stvoření.
Ohledně sebelásky, hrdosti a svobody.