MAIA TEXTY

MEDITACE PRO FYZICKÉ TĚLO

Pro mé fyzické tělo je přirozené být kompletně zdravé.

Je pro mě přirozené být ve stavu vrcholné kondice.

I když nevím, co všechno pro to dělat, mé tělo to přesně ví.

Mám triliony buněk s individuálním Vědomím a ony přesně vědí,

jak dosáhnout své individuální rovnováhy.

Když se začaly objevovat některé disharmonie, nevěděla jsem to, co vím teď.

Kdybych tenkrát věděla, co vím nyní, k těmto okolnostem by nedošlo.

Nepotřebuji pochopit příčinu tohoto stavu.

Nepotřebuji vysvětlit, proč k tomu došlo.

Musím se jen jemně, a s konečnou platností od tohoto stavu oprostit.

Nezáleží na tom, co ho nastartovalo,

protože právě teď se vše obrací opačným směrem.

Je přirozené, že mému fyzickému tělu bude chvilku trvat,

než se dostane do souladu s mými zdokonalenými myšlenkami, týkajícími se Dobra. 

S ničím není kam spěchat.

Mé tělo ví přesně, co dělat.

Dobro je pro mě přirozené.

Má vnitřní bytost je důkladně informována o mém těle.

Mé buňky žádají o to, co potřebují k tomu, aby se jim dobře dařilo,

a Energie Zdroje na tyto požadavky ihned odpovídá.

Jsem ve velmi dobrých rukou.

Mým úkolem je jen relaxovat a zhluboka dýchat.

To jsem schopná dokázat.

Mohu to dělat snadno.

Když jsem uvolněná, Energie Zdroje ve mě proudí dokonale.

Vše se v mém fyzickém těle obnovuje do dokonalého stavu,

který mám v mém skutečném těle hotový.

Všechny mé žádosti o dokonalém fungování a tvaru mého fyzického těla

jsou uskutečněné.

Mám hotové perfektní fungování všech orgánů,

využití 100% kapacity mozku, nádhernou zářivou pleť na celém těle,

dokonalé zuby a úsměv, vnější tvary všech částí těla a obličeje přesně podle vzoru Zdroje,

kde je vše zkompletované do toho nejlepšího a nejkrásnějšího,

co jsem si kdy přála.

Když jsem uvolněná, když se cítím dobře,

všechny tyto Dobré věci se zhmotňují do fyzického těla.

Mé vibrační vyzařování ovlivňuje všechny změny v tomto těle, které se ustavičně mění.

A všechny tyto dobré změny se dějí.

Mým úkolem je být uvolněná a zhluboka dýchat.

Odpočívám v tomto uvědomění, že vše je hotové.

Je o mě dobře pečováno.

Já Jsem milovaná a požehnaná.

Já Jsem ta Inteligence,

která se projevuje dokonalostí tohoto fyzického těla.

Text + Foto: Maia Špačková

6 komentářů

  • Maia

    Toto jsem nějaký čas pravidelně používala,
    než jsem více přešla na mou meditaci se Zlatým Světlem a afirmace „JÁ JSEM Vzkříšení a Život“.
    Velmi mi to pomohlo v období, kdy jsem léčila větší popáleninu horšího třetího stupně na koleni
    a moc to bolelo, nemohla jsem týden spát a byla jsme smutná,
    že už nikdy nebudu moci nosit krátké sukýnky. 😔

    A tento text jsem četla několikrát denně a velmi mi pomáhal naladit se na důvěru v tělo
    a jeho Inteligenci a to,
    že buňky vědí, co mají dělat,
    aby se vše uzdravilo.

    Takže, tento text, svařená urina na 1/3- 1/4, a výsledkem je,
    že po pár letech chvíli hledám,
    kde vlastně je zbyteček maličké jizvičky
    i když popálenina byla velká jako dlaň a fakt hodně ošklivá.
    Jinými slovy, každý, kdo to viděl vždy vykřkl překvapením z toho,
    jak to vypadá blbě, víc než čekal. 😉

  • Marián

    Tiez jeden zo sposobov ako disiahnut zdravie tela 🙂
    Text je od Norbekova. Domnievam sa ze je to ten Norbekov ktory napisal knihu Jak Se Zbavit Bryli.

    NA CO JE NÁM
    držení těla a úsměv přiblblého páva
    s opálenou držkou?
    Uhněme na chvíli před hlavním tématem nalevo. A doufám, že si na
    horách odpočineme. Jeden čas jsem pracoval v organizaci, která
    vykonávala různé služby pro bývalou nomenklaturu.
    I když už všichni byli dávno na zaslouženém odpočinku, stejně do naší
    organizace přicházeli s nafoukaným výrazem.
    Měli velice okázalou ztepilou chůzi jako malé dítě, které se podělalo do
    kalhot a dávno už na to zapomnělo. Jedním slovem, jako když slezl z
    koně, ale zapomněl si mezi nohami sedlo!
    Každého jsme naprosto dokonale znali.

    Jednou kolega ukazuje prstem na jednoho pacienta a říká:
    „Ten člověk je zdráv.“ Nevěřil jsem tomu, protože jsem ho dobře znal.
    Byl to bývalý ministr, který již několik let trpěl rozvinutou formou
    Parkinsonovy choroby. To je postižení mozku, jak jistě víte, že?
    Jeden ze symptomů této nemoci se na pacientech projevuje v naprosté
    absenci mimiky. Obličej je jako maska.
    Po tom, co jsem ho důkladně prohlédl, došel jsem k závěru, že je
    skutečně naprosto zdráv. Začal jsem se jej ptát: „Kde a jak jste se
    léčil?“

    Vyprávěl mi o nějakém „Chrámu“, ale mám-li být upřímný, tak jsem
    tomu tehdy nepřikládal žádný význam. A i když jsem si všechno
    důkladně zapsal, stejně jsem to po nějaké době zase úspěšně
    zapomněl…
    Další rok jsme při preventivních prohlídkách zjistili, že se k němu
    připojili ještě čtyři vážení staříci. Několik let trpěli nevyléčitelnou
    chorobou a dnes byli naprosto v pohodě.
    Ukázalo se, že je ministr – důchodce, poslal na léčení tamtéž, kde se
    sám vyléčil.

    Teď jsem měl skutečně v hlavě brouka. To vše se mi nějak nehodilo do
    mých norem pohledu na svět, které jsem si během několikaleté praxe
    vytvořil.
    Tentokrát jsem se na všechno podrobně vyptal a vše si důkladně zapsal.
    Jak se ukázalo, v horách je Chrám přívrženců ohně, kam každých
    čtyřicet dní přijímají skupiny lidí toužících po uzdravení, hlavně v létě,
    protože v zimě se tam nedá dostat.

    Rozhodl jsem se tam vydat a na vlastní oči se podívat, jak probíhá
    zázrak uzdravení. Rozhodli jsme se tam vydat s mými přáteli: režisérem
    a televizním operátorem. Pracovali v celorepublikové televizi a dělali
    pořad „Svět kolem nás“.
    Ve stanovený den jsme se v noci dostavili na místo srazu.
    Naše auto odjelo. Slíbili nám, že obstarají transport k dalšímu přesunu.
    Najednou se dozvídáme, že tím transportem mysleli osly. K Chrámu
    vede horská cesta dlouhá 26 km a musí se po ní jít buď pěšky, nebo jet
    na oslu. Jelikož jsme ale přijeli nejpozději ze všech, zbyli na nás tři jen
    dva osli. Zahájil jsem agitační útok a povídám: „Chodili jste někdy po
    horách pěšky, pojďte si to zkusit.“

    Operátor byl velmi objemný muž vážící 130 kg, mající pět podbradků a
    obrovský pupek. Avšak nehledě na to všechno zůstal v něm ještě kus
    romantické duše. Proto jsme většinou hlasů úspěšně překonali první
    překážku. Naskládali jsme na osly veškerou aparaturu a vyrazili jsme.
    Jako první jsem začal fňukat já, protože jsem měl obuv do města,
    která.se velmi rychle prodřela. Začaly mě bolet nohy. Ale stejně jsem
    šel a přemýšlel: „Když se uzdravili tak vážně nemocní, pak když budu
    pozorně poslouchat a zapíšu si každý recept, bude ze mne ve městě
    znamenitý lékař.“

    Když jsme ušli deset kilometrů, sedl si operátor na zem doprostřed
    cesty a povídá:
    – Konec! Klidně mě zabijte, ale já se vracím.
    Začali jsme jej přemlouvat:
    – Jaký je v tom rozdíl, kterým směrem jít? Zpátky budeš muset jít těch
    samých deset kilometrů co dopředu. Tak to už je lepší jít dopředu!
    Přemluvili jsme ho.
    Dorazili jsme někdy o půlnoci. Rozmístili nás. Další den nás vzbudili v
    jedenáct hodin:

    – Prosíme vás, abyste v našem chrámu nehřešili, kdo nesplní naší
    prosbu, bude nám pomáhat s hospodářstvím – nosit vodu. Jak se
    ukázalo, v tomto chrámě se považovalo za hřích chodit zamračen. Proto
    jsem si hned všiml mnichů. Na rtech mají neustále takový lehký úsměv
    a rovnou – nejrovnější postavu jako cypřiš, mám-li být přesný, jako
    kdyby spolkli klacek.
    Takže se musíme stále usmívat. Vše jsme vyslechli, chvíli se usmívali,
    ale za dvě minuty zvítězil starý zvyk z města chodit s kyselým a věčně
    nespokojeným obličejem.

    A vůbec, čekal jsem, že spatřím pozlacené kupole, tady jsou jen malé
    roztomilé domečky a to je vše. Je fakt, že u nich stále hoří oheň. Klaní
    se před Sluncem a ohněm. Chrámu se ale rozhodně nepodobají.
    Vše se stalo tak, že mniši našli místo, kde zpod země vyvěrá přírodní
    plyn a tady na vrchu skály se rozhodli založit svůj
    Chrám.

    Ptal jsem se jich:
    – Kdy začnete přijímat nemocné a určovat diagnózu? Kdy je začnete
    léčit? A co nezjišťuji. Ukázalo se, že tady vůbec nikoho nepřijímají a
    neléčí. To byla pro mě první rána.
    Další problém byl náš transport. Osly si vzali jejich majitelé.
    S takovým nákladem jako máme my, se moc daleko nedostanete. A
    dostali nás!

    Nejen to, že jsme se ocitli v chrámu, kde nikdo nikoho nikdy neléčil a
    ani se k tomu nechystá, ale my odsud nemůžeme ani odjet! A ještě ke
    všemu musíme chodit s přiblblým úsměvem na rtech, když všechno
    uvnitř zlostí jen vře! Všiml jsem si, že na mě operátor upřel zrak, jako
    by se k něčemu chystal.
    A režisér dodal ironicky na mou adresu:
    – Kam jsi nás to přivedl, ty jeden nešťastnej učence?…
    A jak mi bylo?!!

    Pak začalo představení. Najednou šlo asi patnáct lidí ze třiceti pro vodu.
    Taky se na mě dostalo, protože…No sami dobře víte proč!
    Nezbývalo než jít pomáhat s „hospodářstvím“. Přes šesti set metrový
    vertikální skalní převis to bylo šest set metrů a pak po serpentinách
    4 km tam a 4 km zpátky. To jsme šli včera v noci toutéž cestou?!
    Málem jsem potratil, když jsem to viděl! Dokážete si to představit?
    Nejen, že je ta vertikální stěna vyšší než věž Ostankino, ale my jsme
    chvílemi šli po kládách zatlučených do skály. Tato břevna měla funkci
    padacího mostu, jenž měl zabránit nepříteli v přístupu do Chrámu.
    Musel jsem donést šestnáct litrů vody a dalších pět kilo ještě vážil
    džbán. Dohromady jsme museli po té cestě do kopce dotáhnout 21 kg.
    V takových podmínkách je nejpohodlnější nést náklad na hlavě. Tehdy
    jsem poznal, k čemu je páteř skutečně určena.

    Páteř má zajistit, aby nám hlava nespadla do kalhot!
    Poprvé jsme se vydal na cestu a vrátil se mezi čtvrtou a pátou hodinou
    velmi unavený, ale pro každý případ s úsměvem na tváři. Najednou ke
    mě přistoupil jeden z mnichů a povídá:
    – Dojděte, prosím, pro vodu ještě jednou.
    – Proč?!! Já už pro ni byl!!! A nehledě na to že jsem muž, začínám z té
    hrůzy pociťovat předporodní stahy!
    – Už když jste se vracel, nesl jste si s sebou hřích.
    – Ne, já se usmíval, začal jsem se ze zoufalosti hádat.
    Představte si, že jste právě ušli osm kilometrů a včera 26
    bez snídaně, oběda i večeře… Nohy máte bolavé, oteklé, pulzující
    únavou a oni vám říkají: „Ještě jednou.“
    – Běžte a my vám něco ukážeme.

    V jednom z oken jsem uviděl pozorovatele s dalekohledem a pochopil
    jsem, že další zapírání nemá žádný smysl. Každého, kdo se vracel s
    nákladem, měl jako na dlani. Nezbývalo než jít zpátky. Šel jsem dolů a
    chvílemi se vzpomínkou na svou blbost jsem hlasitě řval: „A-a-a-a-a!!!“
    Dostal jsem se do míst, kde je to samý idiot, který mě má potřebu
    trápit!!! Teď jsem nasadil pološílený úsměv a každému, koho jsem
    potkal, jsem říkal:

    „Usmívej se idiote, seshora tě pozorují dalekohledem! Za konzultaci mi
    do džbánu odlij půllitr vody.“ Teď už se v mé nádobě něco pleskalo.
    Chvíli jsem si poseděl, aby uběhlo trochu času a vydal se zpátky.
    Tak proto se pacienti s tajemným úsměvem vyhýbali odpovědi na mou
    otážu, jak a čím je léčili a odpovídali: „Víte, to se těžko vysvětluje.“
    Před vraty jsem se přistihl,, že se usmívám, ač je už tma. No, jedině
    dobře, co když mají třeba dalekohled s nočním viděním?!

    Hladový a zmožený jsem se sotva dohrabal do své cely, jen co »jsem si
    s úlevou vydechnul a zbavil se idiotského úsměvu
    (obličej už byl unavený!) a najednou jsem za zády ucítil něčí pohled.
    Málem se mi zastavilo srdce. Znovu se mi roztáhla ústa až k samým
    uším, prudce jsem se otočil a uviděl tam… Koho myslíte? Sebe!
    Na stěně totiž viselo zrcadlo. Obličej byl ztrhaný, zaprášený s mokrými
    cestičkami potu a nepřirozeně širokým úsměvem.
    A najednou na mne padla hysterie. Hlasitě jsem se řehtal a byl jsem k
    nezastavení. Dostal jsem křeč do tváří, břicho mě bolelo, ale přesto
    jsem se nemohl.uklidnit. Řehtal jsem se absurditě situace, kterou jsem
    si sám vytvořil.

    Kvůli hluku přiběhli mí přátelé, operátor a režisér a nejdříve se také
    smáli, ale po tom, co se dost nasmáli, si mě začali podivně prohlížet…
    Každým dnem ubývalo lidí táhnoucích se s vodou. Za týden už nebyl
    nikdo.
    Pak nás svolali a povídají.
    – Děkujeme za to, že do našeho chrámu přinášíte světlo.
    Jestli budete chtít vodu, můžete si jí támhle vzít.

    Otevřeli dvířka na území chrámu a ukázali směrem ke kamennému
    domečku. Část pro hosty byla oddělena od části mnichů stěnou. Jak se
    ukázalo, uvnitř toho domečku byl přírodní pramen. Ten domeček
    postavili, aby pramen v zimě nezamrzal.
    Džbán s vodou je jen speciálně vymyšlený způsob sdělení prosté
    skutečnosti mozkem přes nohy.
    Ukázalo se, že každý, kdo přišel do tohoto chrámu, si o sobě myslel, že
    je chytrý, každý měl své ambice. Aby z nás dostali všechno přejaté,
    vymysleli si takovýto způsob sloužící k léčení namyšlenosti.

    Také jsem tam přišel se svým statutem, sečtělý, nacpaný vědomostmi a
    pár schopnostmi, které nikdo nemá. Oni jsou blbci a já jsem tak chytrý!
    Za pouhý týden se jim také ze mne podařilo dostat veškerou blbost. Za
    pouhý týden se jim podařilo udělat ze mne normálního člověka!
    Tam jsem se setkal sám se sebou. Začali mě znovu zajímat kytičky,
    broučci a mravenci. Plazil jsem se po čtyřech a pozoroval jsem, jak
    cupitají. Zdálo se mi, že se sám cítím jako dítě.

    Pak jsem zjistil, že totéž se děje i s ostatními. Všichni zapomněli na své
    hodnosti a nejzajímavější je, že městská mimika, která pro nás byla tak
    obvyklá, byly nyní považována za něco divného, neboť jsme se všichni
    usmívali.
    Viděli jste někdy dospělé lidi hrát dětské hry? Směšné, že?
    Ale my je hráli. To pro nás byl přirozený stav.
    Pak jsem si začal všímat toho, co říkají lidé: „Je mi lépe.“
    „Pustilo mě to.“ Spojoval jsem si to s počasím, přírodou…přeci jen
    jsme byli na horách! Teprve potom jsem zjistil, že hlavní tajemství se
    váže k držení těla a k mimice.
    Čtyřicátého dne jsem přišel k představenému Chrámu a řekl mu: „Chci
    tu zůstat.“

    – Synku, jsi. mladý a nemysli si, že jsi tu kvůli dobrému životu. Mniši
    kteří zde žijí, jsou slabí lidé. Nedokáží zůstat čistí uprostřed špíny.
    Nejsou přizpůsobeni pro život venku a jsou nuceni utíkat před
    těžkostmi. My jsme tu od toho, abyste mohli vzít a dále v duši nést
    světlo. Vy jste silní lidé s imunitou.
    Začal jsem o něčem mluvit, ale nakonec jsem řekl: „Ale asi jsem z celé
    skupiny jediný, kdo za vámi přišel.“
    – Jsi jeden z posledních.

    Takže skoro všichni členové skupiny si už stihli promluvit s
    představeným, aby mohli zůstat. Chápete? Za čtyřicet dní jsme opustili
    Chrám. Po cestě jsme potkali skupinu lidí toužících po uzdravení stejně
    jako my před čtyřiceti dny. Zatraceně!
    To jsou ale držky! Byla to tlupa lidojedů, která se na nás vrhla:
    Pomohlo to? Co jste měli za nemoc? Čím to léčí? Pomáhá to všem?
    Odpověděl jsem:
    – Každý dostane, co si zaslouží!

    Dívám se na nás – na ně, na nás – na ně, na nás – na ně. My se všichni
    usmíváme. Najednou jsem pocítil, jak se od nich oddaluji. I oni se
    začali stranit, jako kdybychom měli lepru. Vedle mne stál osmdesátiletý
    stařík, opíral se rukama o své syny a pravil: „Copak jsme byli také
    takoví?“
    Když jsem přijel do města, uviděl jsem tam tlupu bezcitných,
    lhostejných, naprosto indiferentních lidí, kteří věčně někam spěchají,
    aniž by věděli kam a proč. Bylo velmi těžké si znovu zvyknout na
    městský životní styl.

    Jednou provždy se ve mně něco změnilo. Najednou jsem si připadal
    jako v absurdním divadle, život ve městě mi připadal prázdný a k
    ničemu. Bylo nemožné sě dívat na ty obličeje.
    Kdybyste jen věděli, jak nepohodlně jsem se cítil! Ale vždyť ještě
    nedávno jsem byl úplně stejný jako oni.
    Potom, když jsem se vrátil do práce, potřeboval jsem zjistit, zda
    podstata uzdravení je skutečně v úsměvu a držení těla? Co když je to
    všechno jen díky počasí, klimatu nebo kvůli nějakým-jiným
    podmínkám?!

    V tělocvičně polikliniky jsme pořádali cvičení.
    Pozvali jsme pacienty – dobrovolníky z řad našich pacientů, vysvětlili
    jsme jim jejich úkol a začali s tréninky.
    Cvičili jsme dvě až tři hodiny denně. Jednoduše jsme chodili po
    tělocvičně s úsměvem a zachovávali si správné držení těla. A víte vy
    vůbec, jak je těžké neustále’udržovat úsměv?-!
    Nevěříte?! Pokuste se jít po ulici s úsměvem a myslet na správné držení
    těla, hned na sobě pocítíte silný tlak okolního světa!
    Těžké to budete mít hlavně v začátcích!

    Jdete, jdete a najednou se přistihnete při tom, že si to vykračujete jako
    důležitá opice. Za patnáct minut v odrazu nějaké vitríny vidíte, že se na
    vás dívá nějaká držka!
    Čeká vás boj! Abyste ustáli tlak davu, který vás bude chtít setřít v
    prach-a abyste zůstali sami sebou, budete potřebovat volní přinucení!
    Za nějaký čas po zahájení cvičení se začaly objevovat zajímavé
    problémy. Jeden nás entuziasta povídá:
    – Ztratil jsem brýle, které jsem si kdysi dovezl z Francie.
    Nosil jsem je tolik let a teď jsem je někde nechal.

    Proč jsem je ztratil? Protože jsem je postupně přestával potřebovat.
    Dalšímu začala správně pracovat střeva. Třetí, jehož problémy se
    sluchem se táhly už od dětství, začal dobře slyšet.
    U všech bylo zaznamenáno zlepšení.
    Díky získanému výsledku mi začalo „harašit“. Nemohl jsem pochopit,
    proč jsou lidé nemocní po dlouhá léta a najednou díky nějakému
    idiotskému držení těla a úsměvu se uzdravují.

    Pak jsme se začali v laboratorních podmínkách učit o tom, co se děje v
    lidském organismu. Takovýmto způsobem se jednou došlo k
    podstatným zjištěním ve vědě.
    Cože se stalo s režisérem a operátorem? Operátor zhubnul a jeho váha
    se do dnešního dne drží na 85 kilogramech. Vyléčil se ze všech svých
    nemocí.
    Největší úspěch z nás tří zaznamenal režisér. Před několika lety se se
    ženou rozvedli, protože si každý den dával do nosu.
    Nechal pití a znovu se oženil se svou bývalou.

  • Maia

    MARIÁN
    Děkuji za tuto perfektní ukázku. 🙂

    Toto je úžasné vyjádřené: „Nemohl jsem pochopit,
    proč jsou lidé nemocní po dlouhá léta a najednou díky nějakému
    idiotskému držení těla a úsměvu se uzdravují.“

    Tak o tom by se dalo napsat několik stránek, proč idiotské držení těla a úsměv uzdravují. Co to v těle spouští za procesy, jak je to vše dokonale propojené.
    Kdyby jen o zlomku měli lidé znalosti, tak by velmi dbali na rovné držení těla, hlavy a jazyku.

    Třeba ženy, mnoho žen se trápí kvůli svému vzhledu.
    Proč jim nikdo neřekne, že pozice hlavy a jazyka ovlivňuje to, jak se budou na tváři vytvářet svaly, rysy obličeje a také kosti?
    Každý milimetr posunu nějakého rysu, dělá v obličeji ohromně moc.
    Jazyk na srávném místě- obličej roste doopředu- opticky se zkracuje nos, tvář nabývá kulatějších proporcí, rty se naplňují a jasněji vytvarují,
    oči se rozevírají, lícní kosti se posouvají nahoru, spodní čelist je perfektně tvarovaná bez dvojité brady nebo nějakého kožního převisu, tváře se vyplňují atd.
    Tvář se buď vyvine do plnějšího genetického potenciálu (jazyk perfektně nahoře a s rovně posazenou hlavou a rovným krkem), nebo se nevyvine.
    Krása není náhoda, ale jasně definovaný vzorec návyků.
    Stejně jako zdraví a úspěch.

    Pro mě svatá trojice – držení páteře, držení hlavy, držení pozice jazyka – je vzorec buď pro zdraví a krásu – nebo pro stárnutí a nemoci.

    Takže, mniši velmi dobře věděli, co dělali a našli skvělý systém, jak to do těch lidí za krátkou chvilku vtlouci. 😉
    Přemýšlím, že budu muset asi vylepšit techniku na jednu blízskou osobu. 😉

  • Radka

    Děkuji za krásný článek a Mariánovi za super text od Norbekova. Už jsem ho někdy někde četla, takže díky za připomenutí. Jsou to vlastně tak jednoduché věci, jen je fajn si je stále připomínat a jsem ráda, že si už dokážu uvědomit to, že mám jazyk na patře, že se usmívám a že se mám lépe narovnat, Vše je to o tom, abychom si uvědomovali , že jsme ve svém těle, což jsem dříve vnímala velmi málo.
    Maio, je úžasné vidět na Tvých fotkách, že co píšeš, to žiješ a funguje to. Je to vlastně velmi vyjímečné, často mě odrazuje od lidí, kteří něco doporučují či něco „moudrého kážou“, že to vůbec nesouzní s tím, co sami vyzařují. A pak tomu vůbec nelze věřit. U Tebe věřím každému slovu. Děkuji!

Přidat komentář