CTÍT SVŮJ ŽIVOT
Ctít svůj život…
Procítit každou jeho chvilku s vědomím své hodnoty.
Vnímat sám sebe v každém okamžiku jako „božskou esenci“ s nekonečnou škálou tvořivých nástrojů.
Přehodnotit svá přesvědčení a zajít až za jejich hranici, až tam, kam jsme se odvážili snít pouze jako malé děti.
Cítit se s tímto v souladu každý okamžik, kdy se rozhodujete být tím, kým chcete a kým ve skutečnosti ve své dokonalé podstatě jste.
Poznání vždy přicházejí po překročení hranic naší víry.
Kdykoliv je překonáme, nalezneme nová překvapení a možnosti pro náš stav bytí.
Tyto pravděpodobnosti jsou živé a již existují v některé z jiných dimenzí.
My si je pouze vybereme a rozhodneme se je prožít.
Nemůžeme však pro uplatnění těchto možností setrvávat v omezení toho, co jsme se naučili od společnosti, jejíž informace jsou velmi zastaralé, omezující a slouží starému paradigmatu, které nepřipouští lidskou bytost „tvořivě svobodnou“ a „vše-mocnou“.
Nepotřebujete cizí rady a kopírovat lidské zkušenosti do posledního detailu.
V každém okamžiku máte v sobě odpovědi pro své další kroky, které vás vedou k vašemu vytouženému cíli či představě.
Odpovědi nedočkavě stojí u dveří, div je silou nevyvalí.
Pro jejich otevření musíte získat odvahu „věřit si“.
Věřit sobě a přijmout možnost, že nejste úplně sami.
Že jste neustále doprovázeni a vaši průvodci si moc přejí navázat s vámi neustálou komunikaci.
Souhlas musí přijít od vás, stejně jako víra v to, že s nimi v kontaktu jste. Toto uvědomění si vytvoří ten druh vibrace, která otevírá dveře do vyšších sfér k vašemu Zdroji.
Nemusíte se proto narodit se speciálními nadáními, vždyť vy je stejně již máte v sobě.
Chvilkové odpojení, nebo zapomnění neznamenají, že jste bez těchto přirozených schopností vnímání jiných dimenzí, telepatie, mocné tvořivé síly apod.
Uvědomění si všech těchto přirozených aspektů je velkou oslavou Života.
Života, který nám byl jako lidské rase Stvořitelem předurčen, ale jinými poté uzamknut do zapomnění.
V této chvíli však toto paradigma „původního bytí“ opět ožívá.
Jako Fénix, jenž vyvstává z popela do své jedinečné, oslňující krásy.
Ctěte svůj život tím, že si uvědomíte, kdo doopravdy jste.
Všemocné, multidimenzionální bytosti se svou jedinečnou esencí „Já Jsem“.
Vaše unikátnost je tak velmi cenná, že když ji opět aktivujete, ví o tomto rozhodnutí celé multiverzum.
A vy pocítíte láskyplnou podporu na každičkém kousku vaší životní cesty.
Text + fota: Maia Špačková
3 komentářů
Dajana Sz
Milá Maia, som dlhoročnou čitateľkou tvojich príspevkov, každý deň večer sa teším, či nájdem nový,
a veľmi, veľmi oceňujem tvoju činnosť. Neskutočne ma tvoje slová nabíjajú a posúvajú niekde celkom
inde, ako som bola pred pár rokmi. Ale v čom si neviem rady, je môj vzťah k mamine – ako si v spojitosti
s ňou mám ctiť ten svoj život?
Vzala som ju pred 4 rokmi ku sebe, do dcérinho bytu hneď do vedľajšieho paneláku, (mala vtedy 76 rokov),
lebo sa vyhrážala, že si niečo urobí, keď jej nepomôžem a nevezmem ju preč z dediny, kde bývala,
no a doteraz som sa o ňu starala s pomocou žien (za tie roky ich bolo 6), ktoré som platila za to, že na ňu dohliadali
pokým som bola v práci (s dcérou podnikám, máme 2 obchody so zdravou stravou). Zabezpečovala som jej kompletne
všetko – mamina totiž hneď po príchode ku mne prestala s akoukoľvek činnosťou – prestala si variť, prať, upratovať…,
skrátka iba sedela, jedla, spala a chodila na WC – to je naozaj všetko! Nič manuálne nerobila, nečítala, nepozerala televízor, nič ju nezaujímalo. Hneď po príchode totiž prehlásila, že ona už nebude robiť nič, že v živote sa narobila už dosť a má právo už len oddychovať.
Ja som bola z toho tak rozčarovaná, pretože som ju k sebe zobrala po dohode, že pokým bude vládať, tak sa o seba
počas dňa postará – dovtedy totiž varila ešte aj pre 4-člennú rodinu môjho brata, ktorý býval blízko nej, starala sa mu
o deti, pomáhala im finančne…, atď…, no a mne sa sťažovala dennodenne, ako už nevládze, ale jemu nepovedala nič
(45-ročný brat vtedy dlho nikde nepracoval…).
Tak dcéra odišla bývať k priateľovi a presťahovala som ju a to potajomky, lebo ma o to veľmi prosila – dnes viem, že to bola jej taktika, aby pred bratom zostala „pekná“, jemu nikdy v ničom neodporovala. Ten na mňa potom nakričal, že som ju zobrala preč proti jej vôli – tak mu to totiž ona povedala, že preč ísť musela…
Keď som sa jej veľakrát pýtala, prečo takto klame, tak odpovede som sa nedočkala, úplne ma vždy ignorovala, dokonca
niekedy sa bez slova zdvihla a odišla do inej miestnosti. No a brat teda nechal všetku starostlivosť o ňu na mňa, vôbec nepripustil, že pri ňom už bolo toho na ňu veľa a nevládala ani fyzicky (mala problémy s chôdzou a používala barlu), ani ich dotovať finančne,
že veľmi schudla, že začala mať poruchy pamäte, že ma známi prosili, nech niečo urobím… Nezaujímalo ho vôbec nič.
No a ja som na viac ako 4 roky celkom stratila svoj život – hneď po práci som rovno bežala k mamine striedať pani, čo bola pri nej
a o všetko s ňou súvisiace, som sa starala. Na nič iné mi čas nezostával, bola iba práca a ona. Ibaže postupom času sa zdravotný
stav maminy stále zhoršoval, keďže iba sedela, nič nerobila, ničomu sa nevenovala, nedbala na moje slová, že keď to takto pôjde ďalej, tak všetko pozabúda, aj chodiť, lebo jej postupne takýmto spôsobom ochabne svalstvo… a pred mesiacom sa už nepostavila na nohy, a čo je horšie, prestala aj cítiť potrebu ísť na WC. Pani, čo som ju mala pri nej ako poslednú, sa mi ospravedlnila a odišla,
lebo sa s ňou už nevládala naťahovať pri premiestňovaní po byte, a „prebaľovať“ vôbec. No a ja som bola so silami úplne v koncoch, nijakú druhú pani k nej som nenašla, v podnikaní oveľa viac „ťahala“ dcéra, lebo ja som nestíhala a ani nevládala toľko robiť, nastali medzi nami nezhody, pretože aj na ňu bolo toho už veľa a trpel tým jej vzťah s priateľom, tak som sa rozhodla po všetkom tom tlaku dať maminu do súkromného zariadenia pre seniorov… Je tam mesiac, 2 aj 3-krát do týždňa chodím so synom za ňou, ale nedávam to… Maminu nič nezaujíma, len sedí, s nikým sa nerozpráva, odpovedá iba áno, nie, neviem, a vidím, ako pomaly „odchádza…“
Maia, prosím ťa, aký je tvoj názor na túto problematiku „pomoci a záchrany“ blízkeho človeka? Je správne aj na úkor seba a svojho zdravia pomôcť blížnemu? A zvlášť, keď sa jedná o rodiča, ktorý sa tiež o svoje dieťa predsa staral? (Aj keď v mojom prípade išlo skôr iba o starostlivosť materiálnu, citu, lásky a pochopenia sa mi od maminy veľa nedostalo, a bolo to tak od útleho detstva…,
veľmi ma bila, keď som bola malá a musela som poslúchať na slovo, až kým som neodišla z domu…). Kde je tá moja sloboda
v živote? Veľmi ma zaujíma tvoj pohľad… Ďakujem!
Maia
DAJANA
uf, opravdu jsi si hodně naložila. 😉
Rozumím pohnutkám, že člověk pod tlakem společnosti a okolí
raději podlehne tomu, se takto absolutně obětujícím se způsobem,
jako se stalo u Tebe,
postarat se o rodiče,
i když vztah asi nebyl takový, jaký bys od rodiče (od maminky) chtěla.
První věc, kterou Ti chci říci,
ber na vědomí, že jsi udělala fakt maximum pro svou maminku, 🙂
že s klidným svědomím to již můžeš odevzdat a nechat ji odejít.
Nastartuj svůj život, postupně přesměruj myšlenky od maminky na sebe,
oceň se, protože toto by zvládl málokdo. 🙂
Pomáhá uvědomit si, že ať byla maminka jakákoliv, věz,
že z bodu toho, kde svým naladěním byla,
dělala to nejlepší, co v tu chvíli uměla.
Toto velmi osvobozuje
a mnohdy to ve vztazích udělá i zázraky. 🙂
Ale bez ohledu na to, zda to energeticky maminka zaznamená,
osvobodí to především Tebe
a Ty jsi hodna pěkného, radostného a bohatého života.
Jestli Tě Tvé podnikání naplňuje,
věnuj mu od teď více, než mamince.
Ty ohromně moc potřebuješ do života vnést radost a nadšení! 🙂
A teď odpověď na Tvou otázku ohledně záchrany.
Čím více člověk vyprodukuje vůči sobě sebelásku,
tím hlouběji pochopí,
že zde není pro záchranu druhých lidí…ani pro těch blízkých.
A může se rozhodnout zda bude do určité míry pomáhat do té doby,
dokud ucítí, že ten člověk pomoci chce
a zároveň bude vnímat,
zda se u toho cítí sám dobře a nepřekračuje hranice toho, že obětuje svůj život,
nebo prostě pomůže způsobem,
že zajistí potřebnou péči od někoho jiného
a on přispěje tím, že ji do jisté míry zaplatí .
Vždyť i to je smysluplná pomoc. 🙂
Bohužel, hranice toho, kde to je pro mě dobré a kde už ne,
si musí každý nastavit úplně sám.
Pomoci může pouze inspirace, uvědomění si toho, kdo skutečně jsme
a toho, že jsme hodni toho nejlepšího, co Život poskytuje. 🙂
Mohu Ti jen z celého srdce přát a představit si Tě,
že nacházíš Svou Moc Rozhodnutí
a poznáváš jasně,
jak otevřít dveře dokořán své sebelásce
a radosti ze Života. 🙂
Maia
Dajana Sz
Maia, z celého srdca ďakujem…