JÁ JSEM VEDENÍ FUNGUJE. Já Jsem tam, kde mám být …

Tak tuto větu jsem pronesl po jisté události, která se mi osobně přihodila. 

Často jsem si říkal, jak by bylo fajn dostat nějaký jasný důkaz, že to „Já Jsem“ funguje. 

Ale ne takové to parkování, kdy najdete místo, když ho potřebujete a podobné drobnosti. Něco, co by mi dalo opravdu nezvratný důkaz, že to prostě funguje. A v poslední době jsem si opakovaně kladl otázky jako, kam se vydat, kudy, co mám dělat, co je moje cesta a tenhle druh uvažování se ještě prohloubil, když jsem si opakovaně četl od Saint Germaina a Maii pasáž, kde říká, že si máte nejprve požádat svou Mocnou „Já Jsem Přítomnost“ o pocit, který vám ukáže cestu, která je ta pravá a pak požádat o pomoc na té cestě. No, a tak jsem tak o tom všem poslední dny přemítal. 

A pak jsem večer překládal nějaké části „Já Jsem“ a byl jsem v tom docela ponořený několik hodin. Ráno na to jsem jel do Brna. Seděl jsem v autě sám, a tak jsem měl klid a čas pro sebe. 

Neměl jsem moc chuť řešit věci po telefonu. Vyjel jsem z Prahy, zůstal v tichu, jen se zvukem motoru auta. Po pár minutách jsem viděl na nějaké louce vedle dálnice krásnou rodinku srnek. Hmm, to je fajn. Takové běžné znamení, co mám rád. Cítil jsem fajn naladění. 

Během cesty jsem si říkal „Já Jsem Vzkříšení a Život“ a nějaké další věty, co si pamatuji. Dokonce se mi nějak samo od sebe chtělo si to prozpěvovat. Cesta rychle uběhla a někde za Velmezem jsem najednou viděl na pustém, špinavém středním pásu dálnice slunečnici, jak kouká na přijíždějící auta. Jak tam tak stála, napadlo mne, vzít jí někam na lepší místo. Ale nemohl jsem zastavit a navíc, jak bych ji přesadil a zalil a prostě vůbec. Také mě napadlo, že to je asi její cíl, takto tam dělat lidem radost a asi je tam šťastná za tohle poslání. Když o tom teď přemýšlím, tak jsem jí vlastně poslal Lásku. 

Dojel jsem do Brna, vše rychle vyřídil a obrátil se zpět, domů. 

A jak tak jedu, moje myšlenky sklouzly na to, že pojedu kolem odbočky na Žďár, kde jsme před lety dělali něco na Zámku. Už jsem tam asi dva roky nebyl, jak to tam dnes asi vypadá? 

Rovnal jsem si tělo a záda v autě a najednou, před tou odbočkou mi projelo jasné „Odboč“!

Uhnul jsem z dálnice a za chvíli jsem byl na místě. Auto jsem postavil na skoro plné parkoviště. Letos lidé opravdu hodně jezdí po Čechách. Všude bylo plno. Vešel jsem do zámeckého nádvoří a obešel jsem to uvnitř, jen tak dokola a podíval se, co tam kde mají nového. 

Skončil jsem v parku, před galerií a v tom mi zvoní telefon. Vyndal jsem jej z tašky a koukám na display, kdo volá. V tu chvíli jsem se začal opravdu velmi usmívat. Na telefonu bylo jméno architekta z Francie, co jsem ho asi dva roky neviděl a který byl autorem všech prací, které jsme spolu na Zámku udělali. A jak jsem přijal hovor, tak povídám „tak hádej, kde si myslíš, že jsi mne zastihl?“ jako, že ho překvapím. A on povídá, „ ty jsi ve Žďáru? A víš, kde jsem já? Začal se smát. Tak vylez ze Zámku, přejdi naproti do cukrárny a uvidíš mne. Sedím tu u dortu.“ Oba jsme se smáli a bylo z toho velmi vřelé setkání uprostřed Vysočiny, po dvou letech. Setkání lidí, co jsou jinak od sebe 1200km vzdálení. 

Když jsem pak jel domů, poděkoval jsem Já Jsem Přítomnosti – tohle přece bylo to moje silné znamení, co nevymyslíš a není to náhoda. Tolik znamení a nakonec takhle složitě vykonstruovaná situace, to prostě není náhoda. A ještě při odjezdu z města byla nějaká uzavírka. Stálo se tam na takovém tom provizorním semaforu. Nebylo moc teplo, ale sluníčko svítilo, tak jsem chtěl při tom zastavení na chvíli otevřít okénka. Stáhl jsem je všechny a v tom vidím, jak mi přes zadní sedadla přeletěla zprava do leva skrz auto vážka. Modrá a veliká tak 10cm.  

To „Já Jsem Přítomnost“ poslala vzkaz, těmi všemi nakupenými znameními. „Já Jsem Přítomnost a Já existuji a opravdu umím všechno. VŠECHNO!“

Děkuji Ti, Já Jsem Přítomnosti, děkuji a zůstávám s Tebou. 

Tak vypadá v reálném životě Nekonečný důkaz Síly Života.

Text: Gabriel Špaček, foto: Maia Špačková