MOJE HORNÍ ZAHRADA

Zde je moje letošní horní zahrada foceno 14.srpna.

Je to taková směs květin, zeleniny, ovoce a stromů.

Protože mám tuto zahradu u obýváku,

kam mám na ni vstup,

a zároveň se na ni dívám z mnoha místností a své pracovny,

tak jsem postupně začleňovala záhony na pěstování

mezi záhony květin a kvetoucích keřů tak,

aby to bylo co nejvíce harmonické,

a zároveň mi pěstební části splývaly s těmi okrasnými částmi.

Mezi těmi květinami jsou ve 4 záhonech okurky,

v jednom záhonu 3 cukety,

pár rajčat a záhon česnekopažitky,

kterou miluji.

Je to takové trochu divoké,

letos jsem na zahradu nekupovala téměř žádné kytky,

jen pár závěsných, které mám u vjezdu

a jednu mou oblíbenou, která stojí u vchodových dveří.

Vše, co mám,

je především výsledek toho, co mi během sezóny zahrada nabídla.

Krásenky a 2 druhy aksamitníků

mi každý rok dělá zahrada sama.

Prostě sazeničky vyrostou bez vysévání semínek.

Jediné, co jsem letos zasela, jsou slunečnice

a ty teď přemlouvám k rychlejšímu růstu a kvetení.

Mám však velkou radost ze své červené pnoucí růže.

Původně mi několik let kvetla především jen na jaře

a pak do konce sezóny

nekvetla skoro vůbec.

Před asi 5 lety jsem ji seřízla k zemi s tím,

že ji pak vykopu a vyhodím.

Asi pochopila mé zklamání,

rychle vyrostla znovu,

a již třetím rokem mi začala průběžně kvést i dál po celé léto.

Letos těch květů je ale nejvíce,

a přibývají další.

Na jaře dostala jen pár slupek od banánů

a pak jen moje každodenní oceňování,

kdykoliv procházím kolem oken, nebo jsem venku.

A letos velmi, velmi oceňuji své stromy.

Mám na zahradě obrovský jasan,

se kterým si občas povídám a chválím ho.

On mi na oplátku šetrně shazuje větve tak, aby neublížil nám ani kytičkám.

Přesně podle naší dohody.

A že to umí mistrně,

asi bravurně ovládá matematiku

a má přesné propočty, jak a kam,

aby velká větev padla přesně mezi rajčata tak,

aby se jim neulomil ani lísteček.

Letošní sucho sice nesvědčí té trávě ve předu

a já ji vůbec nezalévám.

Ani mi to nevadí,

přijde mi zahrada takto hezky uhlazená.

Když totiž hodně prší,

je až moc zelená,

a musíme každou chvíli sekat a plít.

Teď si uvědomuji, že jsem na jaře vyslala příkaz

a vesmír se tak nějak o to postaral.

Pak mám ještě menší spodní zahradu,

kde mám malý skleníček,

ve kterém mám letos rajčata,

před ním mám pole malin,

pak 2 záhony okurek

a 4 dřevěné pěstební stoly,

kde roste stále dokola pažitka,

a právě se mi v jednom tvoří nové sazenice salátů.

Za skleníkem je keř ostružin.

Mezi tím vším velká černá moruše,

švestka a arónie.

A nejlepší jablůňka štěp,

který má každý rok krásná šťavnatá jablíčka,

jež mohu jíst už koncem léta.

Letos se mi stala vtipná věc.

U vchodových dveří mi bydlí ještěrka.

Lépe řečeno, u spodního okraje dveří je taková

malá plechová stříška,

a ta prdelka si tam udělala bejvák.

Třikrát skončila na chodbě, jednou jsem ji hledala v botníku,

než jsem pochopila, že spí v těch dveřích

a že než jdu otevřít,

musím zabouchat,

aby vyběhla

a nemuseli jsme se na sebe dívat překvapeně na chodbě.

Poslední dobou se to už naučila,

jak zaštrachají klíče a já párkrát kopnu do dveří,

ví, že má opustit svou komůrku.

Před pár dny jsme si i u dveří spolu pokecaly,

právě když jsem někam odjížděla.

Manžel čekal v autě a říkal si,

co tam tak na tom bobku dlouho dělám,

a my si s ještěrkou „daly kafe

a natočily jsme si vlasy“.

Před pár dny se mi do rukou dostal letecký snímek okolí,

kde bydlím

a je tam evidentní,

že moje zahrada je široko daleko ta nejzelenější.

I v tom suchu.

Ale i tak vím,

že to může být ještě lepší.

I když je to teď nejlepší,

jak to kdy bylo.

Maia