Transformace

VYCHOVÁVÁME DĚTI A ROSTEME S NIMI – Základní kameny sebedůvěry (Pro všechny rodiče, prarodiče a ty, co teprve děti mít budou)

Sebedůvěra dítěte se může náhle sesypat a vůbec přitom nemusí dojít na urážlivá slova. Často jde o mnohem jemnější způsoby, které snižují dětské vnímání vlastního já, a přitom unikají naší pozornosti.

Následující všeobecné rady vám mají pomoci soustředit se na sebedůvěru dítěte a uznání jeho vlastní ceny:

Pomáhejte dítěti jen tehdy, když o to žádá, a jen tolik, kolik chce. Nevyžádaná pomoc ho vede k závěru, že je neschopné, protože mu tím dáváte tichý vzkaz: „Myslím si, že to sám nedokážeš. Potřebuješ moji pomoc. Jsi neschopný.“

Ponechte dítěti svobodu, aby si zkoušelo věci po svém, i když víte, že se mu to asi nepodaří (jen kdyby to bylo nebezpečné, navrhněte jinou alternativu). Chraňte právo dítěte na neúspěchy a chyby. Z vlastních zkušeností se dítě nejlépe naučí, že je silné a schopné překonávat překážky a že se může na sebe spolehnout. Úspěšní lidé přece nejsou ti, kteří nikdy neupadnou, ale ti, kteří se znovu postaví; namísto aby se zalekli, vyrovnají se s neúspěchem a jdou dále.

Podporujte dětské nápady a nečekejte žádné výsledky. Přijímejte následky klidně a dětské emocionální projevy ohleduplně a s péčí. Uznejte frustraci, radost i zklamání dítěte, ale nechte si své názory na jeho výkon pro sebe nebo se alespoň ujistěte, že vaše připomínky dítě neodrazují od vlastního počínání: „Mám jiný názor, ale ráda vidím, že jdeš svou cestou.“

Vyjadřujte se laskavě, neopravujte dítě a nekritizujte, co dělá. Když se dítě nabídne, že umyje podlahu, a vy ji pak umyjete po něm znovu, asi už vám příště pomoc nenabídne a bude se cítit neschopné, nebo dokonce nemotorné. Když velké dítě poseká trávník a tatínkovi se zdá, že není úplně dokonalý, nebo když ho neustále upozorňujete na chyby ve výslovnosti či ve čtení, musí dětské sebevědomí a jeho vývoj nepochybně trpět.  Dítě, které se snaží udělat něco užitečného, má slyšet pouze slova vděčnosti, ne žádné hodnocení. Kdo se učí něco nového, potřebuje nejvíce důvěru a taky uznání, ale rozhodně ne kritiku. Časem se vše naučí, pokud si věří a dostane k tomu to, co potřebuje (knihy, pomůcky, rady, možnost věnovat se zájmové činnosti atd.).

Vyhněte se pochvalám a místo toho reagujte na pocity, které dítě projevuje, a sdílejte s ním jeho radost. Chválit děti za chování („Ty mi, Honzíčku, tolik pomáháš!“) a úspěchy („Jsem tak pyšná, že jsi vyhrál první cenu v soutěži skautů!“) vede děti k tomu, že se o něco snaží jen kvůli pochvalám, a ne kvůli sobě. Dítě udělá cokoliv, abyste ho pochválili, a může se stát závislé na vnějším souhlasu a přijetí, podmiňovaném dosaženými úspěchy. A tak paradoxně mohou pochvaly a odměny snižovat jeho sebevědomí, stejně jako kritika. 

Vzdejte se svých plánů s dítětem a važte si ho přesně takového, jaké je. Vyslovovaná očekávání typu „ Řekni ahoj tetičce Julii!“ vedou k pocitům nedostatečnosti, zejména pokud se dítě do plnění vašich přání musí nutit. Jenom plány dítěte mohou přinést úspěch, ne vaše. Když říkáte „Bude z tebe skvělý atlet!“, může se dítě bát, že nedokáže splnit vaše požadavky, a vzdá to předem anebo se naopak honí na atletice jen proto, aby vám vyhovělo; přitom ztrácí skutečnou motivaci a nakonec i zájem. Nejlepší je návrhy nedělat a nevyslovovat žádná očekávání ohledně výsledků dítěte. Samotná vaše radost z toho, jaké dítě je a jaké má nápady, je nejlepším projevem důvěry, která mnohem spíše udrží jeho přirozenou snahu vynikat. (Je to něco jiného než vztah mezi studentem a učitelem. Učitel studenta vede k tomu, aby dosahoval vynikajících výsledků v oblasti, kterou si sám zvolil, a student si vybral konkrétního učitele, aby ho připravil na zkoušky).

V této době jsem ještě sebevědomí mohla rozdávat. 🙂

Maximálně se vyhýbejte popírání dětských projevů a nápadů. Když příliš často říkáte „ne“ a popíráte dětské představy, jeho jistoty v sebe sama uvadnou, protože si vyvodí: „Rozhoduji se asi špatně. Nemůžu si věřit.“ Rozhodnutí vašeho dítěte platí a stojí za úvahu i tehdy, když nemůže dosáhnout toho, co chce.

Vyhněte se jakémukoli srovnávání dítěte s kýmkoliv jiným. Porovnávání s druhými vytváří pocit soutěže a obavu z prohry a je jedno, jak pro něj srovnání dopadá.

Nechte dítěti míru zodpovědnosti, která vychází z jeho zralosti a zájmů. Když za dítě vše uděláte, vybíráte mu, co má nosit, navrhujete, co má dělat, připomínáte mu jeho úkoly a povinnosti (když vás o to nežádá), podceňujete jeho smysl pro zodpovědnost a tím jen přispíváte ke ztrátě jeho sebejistoty. Dítě si rozvíjí sebedůvěru právě tím, že je zodpovědné za vlastní rozhodnutí a činy.

Naslouchejte dítěti a uznávejte jeho emocionální projevy. Jeho sebevědomí poroste, když bude vědět, že platí jeho pocity i to, jak je vyjadřuje.

Respektujte vědomosti a moudrost dítěte. Když se na něco zeptá, nedělejte z odpovědi přednášku ani zkoušku. Žádost o informaci, která se změní na zkoušku nebo lekci, dítě pokořuje a nudí a příště se už nejspíš nezeptá. Bude vám sdělovat své vědomosti a zájmy mnohem ochotněji, když ho nebudete zkoušet ani poučovat.

Chovejte se k dítěti jako k sobě rovnému, protože to tak také je. Rovný neznamená stejný. Chybí mu zkušenosti a má nárok na to, abyste jeho omezení přijímali ohleduplně a zároveň radostně. Nikdo nemá menší cenu nebo větší právo na respekt jen proto, že prostě přišel na svět později. Dítě vždy dělá to nejlepší, co dokáže, stejně jako vy.

Rozlité mléko není výzva ke kritice, ale k pomoci s utíráním. Když dítě udělá chybu, buďte neutrální anebo pomozte. Použijte S ze S.A.L.V.E., abyste oddělily svůj vnitřní monolog od toho, co se zrovna děje, a tak se mohli soustředit na to, co je právě potřeba (později si můžete své myšlenky přebrat k vlastnímu prospěchu).

Když je dítě rozčilené, vyslechněte ho, snažte se pochopit jeho pocity a ujistěte jej o své lásce a porozumění. Když udělá něco, co vám připadá hloupé a nešikovné, nechte si kritiku pro sebe (je to materiál pro vaše vlastní sebepoznání) a zamyslete se nad jeho pocity; může se cítit trapně nebo být se sebou nespokojené, může zuřit nebo být zmatené. Pokud propadá pochybnostem o sobě, snažte se jej ocenit a povědět mu o něčem, co jste sami udělali hloupě nebo nešikovně, takže se doví, že se to stává každému a patří to k lidskému životu.

A tady jsem s uvedenými body potřebovala pomoci spíše já. Syn byl, jak jsem se později dozvěděla z této knihy, téměř ukázkově ne-vychováván. 🙂

Věnujte svému dítěti čas. Dokud je příliš malé, aby dokázalo počkat, přerušte to, co zrovna děláte, a buďte s ním rádi. Je-li starší a dokáže počkat a vy s ním nemůžete zrovna být, když chce, dejte mu vědět, jak brzy si na něj najdete čas. A pak přijďte včas a buďte jeho soustředěným a zaujatým společníkem. Jakmile pravidelně říkáte svému dítěti: „Nemám čas tohle s tebou dělat.“ Nebo „Budu si s tebou hrát později.“, vidí samo sebe jako nedůležité.

Když jste se svým dítětem, následujte jeho vedení a ohleduplně se zapojte do jeho světa. Můžete vést, když vás o to požádá. Ujistěte se, že ví, jak jste šťastní, že jste s ním.

Když vás dítě žádá o pomoc, reagujte tak rychle, jak jen můžete a s dobrou náladou. Pokud opakovaně vidí ve vašem výrazu netrpělivost, nebo když s ním mluvíte podrážděným tónem, pomyslí si, že vás otravuje.

Vše, co zde bylo zmíněno, se týká jakéhokoliv vztahu v každém věku. Uvedený seznam asi nebudete potřebovat ve vztazích s přáteli a spolupracovníky, protože k těm se tak samozřejmě chováte. V naší kultuře se však ohleduplné způsoby, jak jednáme s dospělými, jen málokdy aplikují také na děti.

Když některou z těchto rad zapomenete, vždycky si položte otázku: „ Jak bych se choval ve stejné situaci, kdyby přede mnou stál dospělý člověk, kterého si vážím?“

Obavy typu „Jak se to naučí?“ nebo „Nebude mě využívat?“ pocházejí z naší minulosti a vedou k nejistotě do budoucna. Jsou brzdou dalšího vývoje naší osobnosti (prozkoumejte tyto myšlenky později podle S ze S.A.L.V.E.) a nemají s dítětem nic společného.

Buďte „tady a teď“ se svým dítětem a pochopíte, jak cenným člověkem je, a budete si vážit chvil s ním. 

Naslouchejte svému dítěti, a ne hlasům ze své minulosti nebo nátlaku přátel a rodiny. 

Nadšení z dítěte posílí jeho sebevědomí.

Ukázka z knihy: VYCHOVÁVÁME DĚTI A ROSTEME S NIMI

Autor: Naomi Aldortová

Překlad: Eva Sedláčková

Fotorafie: Maia Špačková

One Comment

  • Avatar photo

    Maia

    Jste opravdu individuální bytosti,
    s velmi zvláštním talentem
    a bylo by hezké,
    kdyby učitelé měli čas,
    nebo rodiče měli vědomost či dovednost,
    vidět děti jako velmi individuální,
    velmi zvláštní bytosti,
    kterými jsou. 😘

    Aby místo toho,
    aby se je snažili napasovat do jedné kategorie,
    oceňovali zvláštní náhled,
    který každé dítě přináší do moře rozmanitosti a kontrastu,
    což je věc,
    ze které vše vzniká. 🥰
    ~Abraham-Hicks

Přidat komentář