Transformace

Směřování energie, kritika a politický boj!  

Kam směřujete svou pozornost, tam dáváte svou energii. 

Tato věta vypadá velmi prostě a nevině. Vsadil bych se, že naprosté většině lidí na první poslech vůbec nezní jako cosi dalekosáhlého, jako velká myšlenka či objev. 

Vůbec si neuvědomí, jaký efekt toto pravidlo má. 

Lidská mysl pracuje z 95 % na úrovni podvědomí a zvyku, jakéhosi druhu autopilota. Automaticky pohybujeme tělem, ani si nedovedeme představit, co všechno v těle probíhá, jak jsou řízené procesy udržování rovnováhy a stability těla při jeho pohybu, jak probíhá regenerace a oprava buněk. Na zcela představitelné úrovni však vnímáme, že děláme většinu věcí „ze zvyku“, stále stejně. Používáme stejné slovní obraty v hovoru, aniž bychom si po desítkách let podstatně obohatili slovní zásobu. Jezdíme stejnými trasami do určitých míst. Děláme stejné rituály – ráno vstaneme – budík – koupelna – oblečení – káva, možná snídaně – děti a partner – pusa. A tak to jede celý den. 

Pouze 5 % z asi 70 tisíc myšlenek, které nám denně projdou hlavou, je vědomých a ani ty často nejsou velmi promyšlené a originální. 

Mozek vyšle myšlenku. Z tohoto rozhodnutí se utvoří určitý chemický koktejl, na základě pocitu a ten se do těla otiskne jako „paměť“. Pokud se tato událost, tato myšlenka, stane jedenkrát, vzniklé synapse – spojení v mozku, vzniklé energetickým výbojem – „jiskřením“ mezi spojovanými neurony, časem zaniknou. Čím více se daný stejný proces, stejná neuronová cesta, opakuje, tím vzniká postupně zvyk a při dlouhodobém opakování se z toho stane rys osobnosti. 

Nyní si představte, že náš mozek a tělo nerozlišují mezi tím, co jsme skutečně zažili a tím, 

co jsme utvořili jen v naší mysli s pocitem z promýšleného. Neurony „pálily“ úplně stejně v obou případech. 

Člověk má dva druhy paměti – jednu v mozku – elektromagnetickou a jednu v těle – chemickou.  Otisk chemického výsledku, doprovázející daný prožitek, vzniká stejně ať už z venkovního podnětu, či z imaginativního zážitku zevnitř. Tato chemická paměť těla se ukládá v různých energetických centrech (čakrách) těla, přičemž typově určité chemické sloučeniny směrují vždy do příslušného centra. 

Pouhým trvale špatně orientovaným myšlením, které vyvolává chemické látky, jež tělu neprospívají, je člověk schopen si vyvolat od běžné nemoci až po fatální stav. Navíc se při tomto procesu stává tělo postupně závislé na těchto látkách. Jedinec si pak utváří na nevědomé úrovni situace, aby se tělu těchto látek dostávalo stále více. Je feťákem svých emocí. 

A nyní si představme, že pohledem na cokoliv vně nás a hodnocením toho, co vidíme, tedy kritikou či souzením, si utváříme zážitek s emocí. Je to úplně stejné. Takto kritikou si vlastně návykově tvoříme určité typické pocity a čím více to kritizujeme, tím více jsme závislí na výsledném produktu uvnitř našeho těla. Tím více závisíme na tomto koktejlu. A jako správní závisláci uděláme vše, abychom dosáhli situace, kdy máme co kritizovat. Takto si tvoříme svou minulost, z níž „zvykem“ utváříme budoucnost. 

Bojem proti čemukoliv a komukoliv si přivodíme rozčílení a naštvaní reagujeme, demonstrujeme atd. Takto lidé tvoří politiku. Politika je totiž soutěž o váš hlas, váš názor, vaši energii, kterou odevzdáváte svou volbou dobrovolně či nedobrovolně svému zástupci. A nemylte se, v demokracie velmi podobně jako v autoritářských režimech. V těch druhých je to jen vynucováno větší silou a pod pohrůžkou smrti. Oba systémy mají ale jedno společné, totiž, že bez lidí, kteří jsou ochotní hrát tu hru a energii odevzdávat, by se to zhroutilo. 

A odevzdávání energie nekončí volbami. Politici svádí po celé volební období mezi sebou boj za své, ty jistě nejlepší ideje. A čím více dochází k jiskření, k rozohnění či dokonce k politickému požáru, tím více se přidá emočně vypjatých podporovatelů. A možná to strhne i nějaké nové! 

Slovo soutěž vypadá v tomto kontextu velmi nevině. Věřte, že není. Soutěžení, soupeření, závodění, srovnávání se. To vše od nejútlejšího věku páchá v lidských tělech škody. Stejně tak jako uvedená kritika, jen jiného druhu. Pocity nedostatečnosti na straně jedné a vítězné moci na straně druhé. Je to prostě hra na nepřítele. 

Proto je „jediný žádoucí pocit Přítomnosti Božské Lásky“.

Láska, ta obecná – Božská (ne ta, mezi dvěma čerstvě zamilovanými, i když i ta je krásná a prospěšná), je nejvyšší Vesmírná energie.

Zaplní celé vaše tělo a způsobí pocit naplnění, celistvosti, radosti a nadšení 

a přináší s sebou zázrak uzdravení, hojnosti a svobody. 

Z uvedeného je tedy jasně patrné, že cesta udržování stálého navracení své pozornosti a myšlenek vědomě tam, kde se cítíte dobře, má hluboký smysl. 

Text: Gabriel, fotografie: Maia Špačková

—————————————————————————————————————————————————

Každý článek, který vám naše stránky nabízí, je malým dílem, jež si žije vlastním životem. 

Doprovází jej vždy autorské fotografie, které vám dotváří náladu. 

Záleží nám na tom, abyste se při čtení dobře cítili a měli při tom úžasný zážitek. 

Stránky provozujeme na kvalitním serveru a naši technici pečují o to, 

abyste mohli kvalitu zažívat z většiny vašich zařízení. 

Pokud se vám stránky líbí, můžete přispět na jejich provoz. 

Měsíčně je potřeba nejméně 4600,-Kč na zajištění technického provozu stránek. 

Vaše finanční příspěvky nám můžete posílat na účet 1029737000/2700,  VS 888

 IBAN 

CZ1927000000001029737000

SWIFT: BACX CZ PP

2 komentářů

  • Avatar photo

    Maia

    V tomto textu je vysvětleno,
    jak se lidé stávají závislí na chemii
    např. z emočního vypětí z politiky apod.
    Ten proces je fascinující
    a pokud nezačneme tělu vládnout my,
    ono má tendenci ovládat nás.
    A pak mluvme o „Svobodě“,
    když ani na úrovni biologie
    mnozí nechápou,
    že nejsou svobodní ani ve své nejbližší hmotě.
    😳

    Proto se dá pochopit i to,
    že současný svět jen ve zrychlené míře
    zrcadlí to,
    co je v malém v lidech.
    „Jak nahoře,
    tak i dole.“

    Ať již v menší, či větší míře. 😉

  • Avatar photo

    Radka

    Lidé jsou na soutěžení vemi závislí. Jsme k tomu od mala vedeni, pořád se s někým porovnáváme a jsme porovnáváni. A jsme nuceni soutěžit a „bojovat“ o lepší výsledky, ať se nám to líbí nebo ne. Je jasné, že tímto způsobem je velká snaha v lidech potlačovat jejich největší přirozenost-spolupráci a sounáležitost.

Přidat komentář