KDYBYCH HRÁLA NEJVYŠŠÍ HRU…

Kdo bych byla?

Upřela bych pozornost na místo,

které je mým esem v rukávu.

Věděla bych, že ovlivňuje velkou část časoprostoru,

ve kterém vše uzrálo pro novou úroveň existence.

V této Vesmírné hodině bych vysílala láskyplné signály,

jež zachycují a absorbují ti,

jejichž vědomí se začalo slaďovat s novou vibrací mé oblíbené Země,

která stoupá do výšin Zlatého věku,

v němž je Svoboda pochopena ve všech jejích rozměrech

tak, 

jak jsem ji s Láskou pro lidstvo zamýšlela.

Věděla bych, že dokonalost mého stvoření zajistí,

že svobodná volba bude určující energií každé lidské bytosti

k tomu, 

jaký směr pro sebe vybere k dalším lekcím na cestě ke mně.

Vše, 

co zpočátku vyvstává po staletí jako nesoulad,

nechává stvořit hybnou sílu postrádající jakékoliv Světlo,

která uvádí do chodu události,

jež přimějí každého jedince svobodně si zvolit

 -buď přímou cestu do náruče mé Všeobjímající Lásky,

nebo její klikatější verzi.

Avšak, 

všechny cesty skrze čas vedou navždy ke mně.

A tak hraji nejvyšší hru sledováním této svobodné volby.

Ať už ji určuje vědění a klid,

nebo strach a pochybnosti.

Já vím, že toto eso v rukávu

rozehrává tu nejnádhernější melodii

v této části vesmíru,

která dosáhne do těch nejvzdálenějších míst.

Má Země se pozvedá

a s ní vše, 

co ctí Život jako nejvyšší princip této existence.

To ostatní se vydává za formou svých dalších lekcí,

o kterých si rozhoduje v těchto dnech

skrze závoj zapomnění,

kterého se nechce vzdát ze své vlastní vůle.

Tolik příležitostí poznání a tvoření,

tolik verzí individuálních vědomí…

Po mnoha kolech „hraní si“

se vše navrací do mé štědré náruče

naplněné Čistou Láskou.

Text + foto: Maia Špačková